Ústav pro jazyk český versus Karel Oliva

středa 19. říjen 2016 23:32

Okolnosti odchodu Karla Olivy z Ústavu pro jazyk česky Akademie věd České republiky, který dlouhá léta vedl, se staly v nedávných dnech předmětem značného mediálního zájmu. Jednak proto, že Karel Oliva je výrazná osobnost a to nejen v odborných otázkách českého jazyka, ale také pro jeho postoje v záležitostech veřejného zájmu, a dále, ba možná hlavně, proto, že tyto okolnosti byly, mírně řečeno, nestandardní. Nebudu se snažit v případu rozebrat, ale chtěl bych reagovat na dva nedávné články autorů zevnitř samotného Ústavu pro jazyk český, které obsahují pochybné argumenty širšího dosahu.

V prvním článku, nazvaném Karel Oliva, tvář češtiny? Jen jeho sebeprezentace, publikovaném MF Dnes 15. 10. 2016 vyjadřuje svůj názor na důvody, proč mu nebyla novým ředitelem a Olivovým bývalým spolupracovníkem Martinem Proškem dána možnost v ústavu dále pracovat, pětice pracovníků tohoto ústavu, Michal L. Hořejší, Andrea Svobodová,Ondřej Dufek, Pavla Kochová a Zdeňka Opavská (dále pro jednoduchost „pětice“). Tito autoři čtenáře nejdříve upozorňují na to, že „k porozumění celé kauze je třeba zdůraznit dva detaily“ a pak tyto detaily konkretizují.

První, jenž je naznačen již v názvu článku, je snaha Karla Olivy o „sebepresentaci“. Ta se podle pětice během jeho ředitelování projevovala tím, že

Svým chováním mimo jiné upevnil roli lingvisty jako poučeného vykladače pravidel. Tedy nikoli jako toho, kdo jazyk především zkoumá a popisuje. Vlastní pozici tak upřednostnil před zájmy oboru.

To je vskutku neomluvitelná vlastnost, k níž lze dodat jedině snad to, že se o podobnou sebepresentaci snažíme, více či méně úspěšně všichni, tímto článkem i naše pětice. I ona ovšem cítí, že tento prohřešek by na asi na odmítnutí dalšího působení dlouhodobého ředitele v Ústavu pro jazyk český nestačil a proto přichází s druhým „detailem“ zdánlivě těžšího kalibru:

„V souladu se stanovami Akademie jsou „místa vysokoškolsky vzdělaných pracovníků výzkumných útvarů pracovišť obsazována na základě výběrového řízení.“ Chtěl-li docent Oliva působit v ÚJČ na pozici vědeckého pracovníka (na níž zde nikdy nebyl), jinou možnost než absolvovat takové řízení prostě neměl. O „nabízení smlouvy“ nemůže být ve veřejné výzkumné instituci vůbec řeč.“

Pětice cituje ustanovení článku 51 Stanov Akademie věd přesně, ale závěrečné tvrzení je přesto na první pohled nesmysl, neboť kromě 54 ústavů AV ČR existuje také 21 veřejných výzkumných institucí zřízených ministerstva a dalšími organizačními složkami státu, kraji a obcemi, na něž se Stanovy Akademie věd samozřejmě nevztahují a ani zákon 341/2005 Sb. o veřejných výzkumných organizacích nic takového nepožaduje. To jen na okraj, když pětice trvá na doslovném znění Stanov.

Podstatné je něco jiného. Stanovy Akademie věd jsou lidské dílo a jako takové obsahují nedostatky a nedomyšlenosti. Pokud bychom citované ustanovení Stanov Akademie věd vzali doslova a interpretovali je tak, že vysokoškolsky vzdělané pracovníky lze přijmout do výzkumných útvarů jen na základě výběrového řízení, vážně bychom ohrozili činnost ústavů Akademie věd, včetně Ústavu pro jazyk český. Naštěstí vedení Akademie věd i ředitelé jejich ústavů se řídí zdravým rozumem a v několika případech přijímají vysokoškolsky vzdělané pracovníky do výzkumných útvarů bez výběrového řízení. Uvedu tři konkrétní, velmi důležité případy.

První se týká doktorandů, krve našich ústavů. V Akademii věd pracuje něco více než 2000 doktorandů, jejichž školitelé jsou pracovníci ústavů Akademie a jejichž doktorská práce je obvykle součástí výzkumu těchto ústavů. Těmto doktorandům ředitelé „nabídnou“ menší či větší pracovní úvazek, pochopitelně bez výběrového řízení, neboť to ani nejde udělat. Kariérní řád Akademie věd s tím přímo počítá a jeden z pěti kvalifikačních stupňů, do nichž jsou vysokoškolsky vzdělaní pracovníci na základě atestací zařazováni, jsou právě doktorandi.

Případ druhý. Téměř veškeré prostředky na samotný výzkum, tedy mimo bazální provoz ústavů, pocházejí z účelového financování ve formě grantů a projektů různých poskytovatelů. Obvyklou součástí způsobilých nákladů takových grantů a projektů jsou náklady na mzdy zaměstnanců přijatých podle pracovní smlouvy výhradně na řešení grantového projektu v pracovním poměru. Tyto pracovníky si přirozeně vybírá při formulaci žádosti o grant či projekt jeho odpovědný řešitel s ohledem na potřeby projektu a bylo by absurdní na tato místa po schválení projektů povinně vypisovat výběrová řízení. To neznamená, že v některých případech sám odpovědný řešitel takové výběrové řízení nevypíše, ale rozhodně to po něm nikdo nepožaduje.

Případ třetí. Snaha více internacionalizovat ústavy Akademie věd je další klíčová podmínka pro posílení kvality jejich výzkumu. Představa, že přemluvíme Laureáta Nobelovy ceny, aby na několik let přišel pracovat do našeho ústavu, a pak mu sdělíme, že se ovšem bude muset účastnit výběrového řízení na místo, kam ho lákáme, je jistě absurdní, ale nemusí jít jenom o nobelisty. V Akademii věd na to máme přímo nástroj: Fellowship Jana Evangelisty Purkyně, jehož cílem je získat pro pracoviště AV ČR vynikající tvůrčí vědce ze zahraničí, a to jak vědce českého původu pracující dlouhodobě v zahraničí, tak špičkové vědce zahraniční, zpravidla mladší 40 let, a zajistit jim na pracovištích AV ČR přiměřené finanční ohodnocení. Fellowship J. E. Purkyně se poskytuje nejdéle na dobu 5 let. Žádosti o udělení Fellowshipu J. E. Purkyně pro vybraného kandidáta předkládají ředitelé pracovišť AV ČR po projednání v radě pracoviště a s jejím doporučením. Návrhy posoudí komise jmenovaná Akademickou radou a každý rok několika, typicky pěti až osmi, kandidátům předseda Akademie věd Fellowship udělí. Procedura je velmi podobná proceduře udělování Akademické prémie či různých forem ocenění. Opět tedy žádné výběrové řízení „na místa vysokoškolsky vzdělaných pracovníků výzkumných útvarů“.

Vedení Akademie věd a ředitelé ústavů tedy interpretují citované ustanovení Stanov rozumným a jasně obhajitelným způsobem. A zdravý rozum a elementární lidská slušnost také velí nabídnout končícímu řediteli, který byl do funkce jmenován zvnějšku a nemá tedy na rozdíl od velké většiny ředitelů ústavů Akademie věd platnou pracovní smlouvu překračující jeho ředitelský mandát, normální pracovní smlouvu i třeba jen na dobu určitou. 

A nyní krátce k rozhovoru nového ředitele Ústavu pro jazyk český Martina Proška na serveru idnes.cz. V něm na otázku „jaké byly jeho důvody, že se s ním rozloučil“, se pan ředitel nezaštítil Stanovami, ale odpověděl takto

On opakovaně uvádí důvody ryze osobního charakteru a opomíjí další závažné skutečnosti, o kterých jsme spolu hovořili. Hlavním důvodem, proč jsem docenta Olivu nadále nezaměstnal, bylo, že v ústavu kvůli jeho postupům poslední dobou rostlo napětí. Mimo jiné hlavně proto, že nepodal granty do grantové soutěže (vědecké projekty jsou hodnoceny v odborných panelech a vybraným je pak přiznána finanční podpora, pozn. red.), což ústav poškodilo navenek i vnitřně. Ještě za jeho éry kvůli tomu bylo dokonce svoláno shromáždění vědeckých pracovníků, na kterém se přítomní vyjádřili ve smyslu, že docent Oliva ústav poškodil. S rozhodnutím nepodat granty nesouhlasila ani rada instituce. Zdůrazňuji, že jsem Karla Olivu nevyhodil. Skončilo mu zkrátka funkční období a s ním i pracovní poměr. Ve stejné situaci budu na konci svého funkčního období i já.

Stručně řečeno, část pracovníků Ústavu pro jazyk český vedla s Karlem Olivou boj, který skončil vítězstvím nového ředitele. OK, might is right, ale v této souvislosti bych panu řediteli rád připomenul známá slova Winstona Churchilla z předmluvy k jeho slavné knize Druhá světová válka, že by národ měl „za války prokázat rozhodnost, po porážce odbojnost, po vítězství velkorysost, v míru dobrotu“. Velkorysost vítězných mocností ve druhé světové válce k na hlavu poraženému Německu, které způsobilo nepředstavitelné utrpení milionům lidí, bylo hlavním důvodem, proč dnes Německo nikoho neohrožuje, ale je naopak pilířem politické a ekonomické stability, z níž má prospěch celá Evropa. Podobně i trochu velkorysosti k jeho předchůdci a bývalému spolupracovníkovi by Martinu Proškovi určitě neuškodilo, ba naopak.

Jiří Chýla

Jiří Chýla

Jiří Chýla

Nejen o vědě, ale také o roli vzdělanosti v dnešní společnosti, o věcech veřejných, které se nás týkají a které by nás měly zajímat.

Zabývám se teorií elementárních částic orientovanou na úzkou spolupráci s experimenty. Od počátku 90. let přednáším na Matematicko-fyzikální fakultě UK a společně s kolegy z této fakulty a Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské vedu Centrum částicové fyziky, jehož pracovní týmy se podílejí na řadě důležitých experimentů v hlavních světových laboratořích fyziky částic. Do zvolení členem Akademické rady AV ČR v březnu tohoto roku jsem byl předsedou Rady Fyzikálního ústavu AV ČR. Jsem členem vědecké rady Nadačního fondu NEURON na podporu vědy.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora