Vysoké školy vs. prezident

středa 25. listopad 2015 00:20

Aby bylo od počátku jasno: rozhodnutí prezidenta z konce května nejmenovat docenty Jiřího Fajta, Ivana Ošťádala a Jana Eichlera profesory považuji z řady důvodů za nesprávné, pan prezident je měl přes své výhrady profesory jmenovat. Na druhé straně jsem přesvědčen, že svým postupem neporušil Ústavu ČR ani zákon o vysokých školách.

Žaloby se nebojím, reagoval pan prezident v červnu na úvahy postižených a jejich zaměstnavatelů, University Karlovy a Vysoké školy ekonomické v Praze, o možné soudní žalobě a uvedené tři pány docenty profesory nejmenoval. Ve stejném článku je citována pozoruhodná úvaha současného prorektora UK a někdejšího děkana její právnické fakulty Aleše Gerlocha. Pan prorektor konkrétně uvedl „Rozhoduje spolu s předsedou vlády, který je vázán usnesením vlády. Ta v dané věci rozhodla už v dubnu, že bude jmenováno 45 profesorů. Pak by se prezident musel obrátit na vládu, aby své rozhodnutí revokovala“. Tato svérázná interpretace Ústavy a usnesení vlády ze dne 8. dubna 2015 č. 251 k návrhu na jmenování profesorů se ovšem se skutečností míjí o světelné roky.

Posuďte sami (zdůraznění je moje):

Ústava ČR, článek 63

(1) Prezident republiky dále

a) zastupuje stát navenek,

b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy,

c) je vrchním velitelem ozbrojených sil,

d) přijímá vedoucí zastupitelských misí,

e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí,

f) vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu,

g) jmenuje a povyšuje generály,

h) propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán,

i) jmenuje soudce,

j) má právo udělovat amnestii.

 (2) Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon.

 (3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

USNESENÍ

VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY

ze dne 8. dubna 2015 č. 251

k návrhu na jmenování profesorů

Vláda

doporučuje předsedovi vlády, aby spolupodepsal rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování profesorů uvedených v seznamu v části IV materiálu čj. 360/15.

Provede:

předseda vlády

 Jmenování profesorů spadá pod odstavec (2) článku 63 Ústavy ČRa je specifikováno v § 73 zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách:

§ 73

                                                        Jmenování profesorem

Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra.

Jmenování profesorů, stejně jako udělení amnestie, je podle článku 63 Ústavy výsostným rozhodnutím, nikoliv automatickým aktem, prezidenta, jehož platnost je ovšem podmíněna spolupodpisem předsedy vlády. Ten o něm nespolurozhoduje, stejně jako Petr Nečas nespolurozhodoval o udělení amnestie Václavem Klausem na konci jeho funkčního období, ale amnestii pouze spolupodepsal. Samotné slovo „rozhodnutí“ znamená, že ten, kdo rozhodoval, měl minimálně dvě možnosti, jak tak učinit. Jinak by nešlo o rozhodnutí. Je pravda, že za rozhodnutí spolupodepsané předsedou vlády vláda odpovídá, ale podmínka spolupodpisu předsedou vlády je právě tím nástrojem, kterým vláda může rozhodnutí prezidenta vetovat, pokud s ní nesouhlasí. Ústava a zákon o vysokých školách tedy říkají jasně: prezident nemusí jmenovat navržené a předseda vlády nemusí spolupodepsat, ani u jednoho nejde o povinnost.

Tvrzení Aleše Gerlocha, že vláda „v dané věci rozhodla už v dubnu, že bude jmenováno 45 profesorů. Pak by se prezident musel obrátit na vládu, aby své rozhodnutí revokovala“ svědčí o to, že pan prorektor toto usnesení vlády snad ani nečetl. Vláda o ničem v dubnu nerozhodla, ani rozhodovat nemohla, protože jí se procedura jmenování profesorů vůbec netýká, ale pouze předsedovi vlády doporučila, aby spolupodepsal rozhodnutí prezidenta. Ani to dělat nemusela, ústava zmiňuje v souvislosti se jmenováním profesorů jen předsedu vlády. Připomínám, že Petr Nečas spolupodepsal rozhodnutí Václava Klause o amnestii, aniž o tom vládu předem informoval.

To bylo v červnu a předpokládal jsem, že po prvotním rozrušení na straně representace vysokých škol a postižených docentů nastane uklidnění a návrat k racionální úvaze, jak záležitost systémově řešit. Nestalo se tak a v sobotu 21. 11. se na webové stránce University Karlovy objevila zpráva 

Univerzita Karlova a Vysoká škola ekonomická v Praze podávají společně s doc. Jiřím Fajtem, doc. Ivanem Ošťádalem a doc. Janem Eichlerem žalobu na prezidenta republiky

V textu je po úvodní informaci o postižených docentech několik odstavců odůvodňujících oznámený krok, k nimž připojuji krátké komentáře.

UK a VŠE zastávají názor, že doc. Fajt, doc. Oštádal a doc. Eichler splnili veškeré zákonné podmínky a z tohoto důvodu mají na jmenování profesorem právní nárok.  Proto se rozhodly podniknout právní kroky, které by zajistily pravomocné rozhodnutí v této záležitosti, a společně s doc. Fajtem, doc. Oštádalem a doc. Eichlerem podali na prezidenta republiky žaloby u Městského soudu v Praze.

J.Ch. Nevím, z čeho žalující strana dovozuje, že „splnění veškerých zákonných podmínek“ implikuje právní nárok na jmenování profesory, neboť splnění podmínek je jen nutná, nikoliv postačující podmínka. Právní nárok je na důchod, ne na jmenování profesorem.

Žalobci odůvodňují zvolený postup tím, že prezident republiky rozhodnutím o nejmenování výše uvedených osob profesorem nerespektuje závazný návrh Vědecké rady UK,  Vědecké rady VŠE a usnesení Vlády ČR ze dne 8. 4. 2015, ačkoli zákon o vysokých školách mu takový postup neumožňuje.

J.Ch. Kde přišla žalující strana na to, že návrh Vědecké rady UK či VŠE je pro prezidenta „závazný“? Samotná vazba „závazný návrh“ má smysl například při výběrových řízeních, kdy zadavatel připraví „závazný návrh“ smlouvy s uchazečem, ale stanovisko orgánu veřejné vysoké školy nemůže být pro prezidenta závazné.  O absurditě obvinění, že prezident „nerespektuje usnesení vlády z 8. 4. 2015“, tj. doporučení vlády premiéru Sobotkovi spolupodepsat „rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování profesorů“ jsem se již zmínil výše. 

Žaloby se odvolávají na § 73 zákona o vysokých školách, z něhož vyplývá, že pokud dotyčný úspěšně prošel jmenovacím řízením dle zákona o vysokých školách, je prezident republiky povinen jmenování provést a předseda vlády je povinen rozhodnutí o jmenování spolupodepsat. Zákon zde nenabízí prezidentovi republiky žádný prostor pro uvážení a návrh vědecké rady dané vysoké školy je pro něho závazný.

J.Ch. Z § 73 zákona o vysokých školách nic takového nevyplývá. Vazba „jmenuje na návrh“ neznamená, že prezident musí jmenovat navrženého, ale jen to, že prezident může jmenovat profesory jen ze seznamu navržených, nikoliv podle svého vlastního uvážení. V zákoně č. 130/2002 Sb. o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků je v § 36, odstavci (3) specifikována procedura jmenování předsedy Grantové agentury ČR a je použita stejná vazba „na návrh“, jako v § 73 zákona o vysokých školách:

„Předsedu Grantové agentury České republiky jmenuje z členů předsednictva Grantové agentury České republiky a odvolává na návrh Rady pro výzkum, vývoj a inovace vláda“

a podobně u členů předsednictva GA ČR

„Členy předsednictva Grantové agentury České republiky jmenuje a odvolává vláda na návrh Rady pro výzkum, vývoj a inovace.“

Chtějí UK a VŠE tvrdit, že formulace „na návrh Rady pro výzkum, vývoj a inovace“ vládu právně zavazuje respektovat návrh svého poradního organu? Absurdnost tvrzení, že „předseda vlády je povinen rozhodnutí prezidenta o jmenování spolupodepsat“ je zjevná: pokud by tomu tak bylo, proč vláda svému předsedovi v usnesení č. 251 ze dne 8. dubna 2015 „doporučovala“ jmenování spolupodepsat?

Z výše uvedených důvodů navrhují, aby soud vydal rozsudek, kterým prezidentovi uloží, aby vydal rozhodnutí o jmenování doc. Fajta, doc. Oštádala a doc. Eichlera profesorem.

J.Ch. Je nemyslitelné, že by soud prezidentovi rozsudkem nařídil, jak má rozhodnout. Ani v případě sporu Langer vs. Klaus soud nenařídil, jak má prezident rozhodnout, ale jen že má nějak rozhodnout, tj. buď Langera soudcem jmenovat, nebo nejmenování odůvodnit. Ani to ovšem Klaus neudělal.

Spor Langer vs. Klaus byl sporem jednotlivce a prezidenta, v případě (ne)jmenování profesorů jde o spor naší největší a nejstarší univerzity s prezidentem, který zjevně neustoupí. Místo, aby representace vysokých škol konečně pochopily, že jediná možnost, jak se v budoucnu podobným problémům vyhnout, a jak se současně přiblížit běžné praxi vyspělých zemí, kde profesor není titul, ale pracovní místo, je souhlasit se změnou způsobu jmenování profesorem, minimálně ve smyslu pozměňovacího návrhu Petra Fialy k novele zákona o vysokých školách, který je právě v Poslanecké sněmovně

Profesorem pro určitý obor jmenuje rektor toho, kdo byl na jmenování profesorem navržen vědeckou radou nebo uměleckou radou vysoké školy v souladu s § 74.“

Vysoké školy ovšem i tento návrh odmítly a bez dostatečné výzbroje a jasné strategie vyhlásily prezidentovi válku, kterou nemohou vyhrát, ale která může napáchat hodně škody.

 

Jiří Chýla

Jiří Chýla

Jiří Chýla

Nejen o vědě, ale také o roli vzdělanosti v dnešní společnosti, o věcech veřejných, které se nás týkají a které by nás měly zajímat.

Zabývám se teorií elementárních částic orientovanou na úzkou spolupráci s experimenty. Od počátku 90. let přednáším na Matematicko-fyzikální fakultě UK a společně s kolegy z této fakulty a Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské vedu Centrum částicové fyziky, jehož pracovní týmy se podílejí na řadě důležitých experimentů v hlavních světových laboratořích fyziky částic. Do zvolení členem Akademické rady AV ČR v březnu tohoto roku jsem byl předsedou Rady Fyzikálního ústavu AV ČR. Jsem členem vědecké rady Nadačního fondu NEURON na podporu vědy.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora