Konec superhrubé mzdy v Čechách?

neděle 20. červen 2010 22:33

„Superhrubá mzda“, pojem, na němž založil Vlastimil Tlustý ekonomický program ODS v předvolební kampani ve volbách roku 2006, má na kahánku. Stále více lidí si uvědomuje, že způsob výpočtu daně z příjmu fyzických osob, jenž se o tento pojem opírá, nemá žádný kladný dopad, ale naopak v kombinaci se zastropením odvodů na sociální a zdravotní pojištění vede k „anomálii“ (viz dále), na níž nás upozorňuje už i OECD. Z původní „tlusté peněženky“ (superhrubá mzda, státem zaručený příjem, rovný důchod, rovná daň) toho mnoho nezbylo a teď se zdá, že má odzvoněno i ona pitomost, zvaná „superhrubá mzda“.

Batoh z Kocourkova

Připomeňme nejdříve stručně, o co jde. Především je dobré si uvědomit, že se slovo „superhrubá mzda“ v našich zákonech nevyskytuje. Vlastimil Tlustý si původně představoval, že zákonem bude všem zaměstnavatelům nařízeno, aby zvýšili mzdy všech svých zaměstnanců o poměrnou část částky, kterou podle zákona č. 589/1992 Sb., o sociálním a zdravotním pojištění platí zaměstnavatelé jako poplatníci tohoto pojištění a současně jim odpadne povinnost toto pojistné platit. O realizaci této fantasmagorie se ovšem nikdo ani nepokusil. To, co v zákoně o dani z příjmu najdeme, je ustanovení, že základem daně z příjmu fyzických osob je příjem, zvýšený o částku, kterou je povinen platit zaměstnavatel na sociální a zdravotní pojištění. Tedy mzda zůstává jako dříve, zaměstnavatelé přispívají na sociální a zdravotní pojištění jako dříve, jen zaměstnanec platí daň z „příjmu“, ze zdaňovacího základu, jenž zahrnuje i něco, co příjmem není. Na tuto absurditu, hodnou Kocourkova, poukázal i Ústavní soud v nálezu z 31. ledna 2008, jímž byla zamítnuta první část návrhu skupiny poslanců na zrušení zákona č. 261/2007 Sb. o stabilizaci veřejných rozpočtů (známého jako reformní „batoh“). V úvodní tzv. analytické právní větě je uvedeno (zdůraznění podtržením JCh.)

„Podle Ústavního soudu žádné z napadených ustanovení pod takto naznačený rámec přezkumu ústavnosti právní úpravy daně podřadit nelze. Připustil však, že podle zákona o daních z příjmů [§ 3 odst. 1 písm. a)] předmětem daně z příjmů fyzických osob jsou příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky, daň z příjmu se však vypočítává z odlišného předmětu, z tzv. „superhrubé” mzdy, zahrnující kromě „hrubé” mzdy i odvody zaměstnavatele i zaměstnance na nemocenské pojištění, důchodové pojištění, odvod na státní politiku zaměstnanosti, i veřejné zdravotní pojištění. Základem výpočtu daně z příjmů je tedy i jiný objekt (předmět), než je zákonem stanovený předmět daní z příjmů. To však podle Ústavního soudu nezakládá rozpor s principem materiálního právního státu z důvodu neurčitosti a nejasnosti: přestože zákonodárce použil kategorie předmětu a základu daně v zákoně o daních z příjmů svévolně, posuzovaná úprava nezakládá neurčitost, jež by vylučovala možnost stanovení jejího obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů (čili stanovení základu a sazeb daně).“

Ústavní soud tedy ono „svévolné“ ustanovení nezrušil proto, že je dobře definované a není diskriminační ani konfiskační. Abychom ocenili absurditu superhrubé mzdy jako základu daně z příjmu, je užitečné ocitovat ty části zákona 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jichž se výrok Ústavního soudu týká (podtržení JCh.)

§ 3 Předmět daně z příjmů fyzických osob

(1) Předmětem daně z příjmů fyzických osob (dále jen "daň") jsou a) příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky (§ 6), b) příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti (§ 7), c) příjmy z kapitálového majetku (§ 8), d) příjmy z pronájmu (§ 9), e) ostatní příjmy (§ 10).

§ 5 Základ daně a daňová ztráta

(1) Základem daně je částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi ve zdaňovacím období, za které se pro účely daně z příjmů fyzických osob považuje kalendářní rok, přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, pokud dále u jednotlivých příjmů podle § 6 až 10 není stanoveno jinak.

§ 6 Příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky

(13) Základem daně (dílčím základem daně) jsou příjmy ze závislé činnosti nebo funkční požitky, s výjimkou uvedenou v odstavcích 4 a 5, zvýšené o částku odpovídající pojistnému na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistnému na všeobecné zdravotní pojištění, které je z těchto příjmů podle zvláštních právních předpisů povinen platit zaměstnavatel (dále jen „povinné pojistné“); částka odpovídající povinnému pojistnému se při výpočtu základu daně připočte k příjmu ze závislé činnosti nebo funkčnímu požitku i u zaměstnance, u kterého povinnost platit povinné pojistné zaměstnavatel nemá.

V logice ustanovení odstavce (1) § 5 lze do základu daně z příjmu zahrnout třeba i dvojnásobek povinného pojištění, nebo jeho polovinu, nebo cokoliv jiného, co je „stanoveno jinak“. Obzvláště pikantní je pak poslední výše citovaná věta, tady už rozum zůstává stát.

Čeho je moc, toho je příliš

Důvod, který Vlastimil Tlustý a řada jeho ideologických souputníků, uváděla jako argument pro zavedení superhrubé mzdy, spočíval v názoru, že zaměstnanci by měli vědět, kolik celkem stojí podnikatele jejich práce. To si sice každý zaměstnanec snadno spočítá, neboť jde o zhruba třetinu jeho mzdy, ale VT&Co. trvali na tom, že by to zaměstnanci měli vidět na „výplatní pásce“. Pro další diskuzi vezmeme nejjednodušší případ zaměstnance, jenž nemá jiný příjem než mzdu a jenž nemá žádné odpočitatelné položky. Připomínám ještě, že v zákoníku práce, zákoně o dani z příjmu ani žádném jiném zákoně nenajdeme často používaný, ale matoucí pojem „hrubá mzda“. Tak, jako všude na světě, má i v našich zákonech místo jedině „mzda“.

Kdyby šlo jen o to, že někomu dělá dobře počítat daň z příjmu z 1,34-ti násobku mzdy (superhrubá mzda dnes činí 1,34-ti násobek mzdy, neboť 34% procent mzdy každého zaměstnance činí odvod zaměstnavatele na sociální a zdravotní pojištění) byla by celá věc jen k smíchu. Rovná sazba daně z příjmu ve výši 15% počítané ze superhrubé mzdy je totiž lautr to samé jako 20 % (přesněji 20,1%) počítáno ze mzdy nebo 23% počítáno ze základu daně z příjmu před „batohem“, jímž byla mzda minus odvody na sociální a zdravotní pojištění placené zaměstnancem, tj. 87,5 % mzdy. Jediným výsledkem této úpravy je, že mateme nepřátele, přátele i sami sebe. Chceme-li například srovnat naši „rovnou“ sazbu daně se Slovenskem, musíme si uvědomit, že tam je rovná sazba ve výši 19 % počítána ze stejného základu, jako u nás před „batohem“. Jejich 19 % je třeba srovnávat s našimi 23 %, nikoliv 15 %. Pro srovnání daní mezi různými státy se standardně používá efektivní sazba, tj. daň z příjmu jako procento mzdy. V našem případě tedy pěkně kulatých 20 % (ve skutečnosti je ovšem naše efektivní sazba daně ještě nižší a není ani rovná, neboť zatím jsme nezahrnuli slevu na dani, o niž je nakonec daň snížena a jež dnes činí na poplatníka měsíčně 2070 Kč).

Předchozí úvaha by platila přesně, kdyby současně s novým způsob výpočtu základu daně z příjmu „batoh“ nezaváděl stropy na odvody na sociální a zdravotní pojištění. Ty mají samy o sobě racio-nální opodstatnění a existují v řadě vyspělých západních zemí. Nikde však nejsou součástí základu daně z příjmu a jejich zastropování proto nemá žádný vliv na efektivní sazbu daně z příjmu. U nás ano, neboť z části mzdy (obecně příjmu), přesahující strop (dnes šestinásobek měsíční průměrné mzdy) odvody neplatí zaměstnanec ani zaměstnavatel a daň z příjmu tedy představuje 15 % mzdy, zatímco pod tímto stropem 20 % mzdy. Efektivní sazba daně z příjmu je tedy u nás degresivní.

Pro diskuzi, zda a jak tento stav změnit, je třeba připomenout, jak batoh změnil zdanění vysokých příjmů. Před batohem činila mezní sazba daně z příjmu 32 % daňového základu, resp. 28 % mzdy. Této sazbě podléhala zdanitelná část příjmu nad 27 600 Kč měsíčně, jež odpovídallo části mzdy nad 31 547 Kč. Nad touto hranicí tedy poplatník platil celkem 28(daň)+12,5(odvod na SZP)=40,5%. Pro mzdu nad stropem odvodů na sociální a zdravotní pojištění batoh tuto sazbu snížil na 15 %. To je velmi výrazné snížení. Pokud by odvody na sociální a zdravotní pojištění nebyly svázány se sazbou daně z příjmu a ta by pro všechny činila 20 % mzdy, polepšili by si bohatí lidé ze 40,5 % „jen“ na 20 %. Ale i to by bylo pěkné zlepšení.

I ty OECD?

V rozsáhlé zprávě ECD Přehled ekonomiky České republiky v roce 2010 (Economic Survey of the Czech Republic, 2010) je degresivita sazby daně z příjmu fyzických osob označena za „anomálii“ a zmíněna v souvislosti s doporučením zvážit možnost snížení odvodů na sociální a zdravotní pojištění u nízkopříjmových skupin obyvatel. Podle OECD by toto snížení mohlo být z části financováno „zrušením současné anomálie, kdy efektivní sazba daně z příjmu u osob s výdělky nad stropem na sociální a zdravotní pojištění klesá.“ Toho lze podle QECD dosáhnout buď zrušením stropu na odvody na sociální a zdravotní pojištění, nebo zavedením vyšší sazby daně z příjmu pro příjmy nad tímto stropem. Autoři správy připouštějí, že tato úprava by se sice týkala jen malého počtu osob, ale poznamenávají, že by odstranila stav, který je „znepokojující z hlediska spravedlnosti“.

Věci veřejné, docela rozumné

Velmi podobný názor na degresivitu naší daně z příjmu jako OECD mají i Věci veřejné, soudě podle slov jejich ekonomického experta Kamila Jankovského v pro HN, konkrétně podle jeho odpovědi na otázku:

HN: Když jsem u daně z příjmu fyzických osob: tam navrhujete druhé pásmo pro příjem nad šestinásobek průměrné mzdy. Proč je podle vás tak důležité zrušit rovnou daň?

KJ: Když se dnes říká, že je rovná daň pro všechny patnáct procent, tak tím trošku zkreslujeme pravdu. Patnáct procent ze superhrubé mzdy je více než dvacet procent z hrubé mzdy. Když se dostaneme na zastropování pojištění, je tam opravdu jen patnáct procent pro nejvyšší příjmové skupiny. To je pro nás jen narovnání podmínek pro všechny příjmové skupiny. Nechceme trestat nejvyšší příjmovou skupinu, jde nám jen o narovnání.

Ano, nejde o trestání nejvyšší příjmové skupiny, ale velmi mírné narovnání stavu, který vznikl zastropováním odbodů na sociální a zdravotní pojištění spolu se zavedením superhrubé mzdy jako základu daně z příjmu.

Jak se drbat za pravým uchem

Současný „znepokojující“ stav lze změnit dvěma způsoby, podobně, jako se lze za pravým uchem drbat nejen pravou, ale i levou rukou. Druhý způsob je sice méně pohodlný, ale jde to. To, co navrhuje OECD i VV, je právě toto. Ponecháme jako základ daně superhrubou mzdu, ale zvýšíme pro příjmy nad stropem pro odvody na sociální a zdravotní pojištění sazbu daně z 15 na 20 % a tím dosáhneme stavu, že pro všechny daňové poplatníky bude sazba daně jako procento mzdy stejná a rovná 20 %. OK, levou rukou za pravým uchem to opravdu jde.

A nebo se podrbeme za pravým uchem pravou rukou tak, že v § 6, odstavci (13), zákona o dani z příjmu vypustíme pasáž začínající slovem „zvýšené….“ a současně zvýšíme sazbu daně fyzických z 15 na 20 %. Budeme tak mít jednu sazbu daně z příjmu fyzických osob, počítanou ze skutečného příjmu, která bude navíc stejná jako sazba DPH a jen o procento vyšší než sazbě daně z příjmu právnických osob, která byla loni také 20 %. Strop na odvody na sociální a zdravotní pojištění zůstane nezměněn, ale nebude provázán se sazbou daně z příjmu. Náš daňový systém přestane být světovou kuriozitou a přitom všichni budou platit a odvádět zcela stejně jako v případě popsaném v předchozím odstavci. Jedině ta (ne)milovaná superhrubá mzda zmizí z povrchu Země. Ale bude někomu chybět? Možná, že ano…

Kokotina

Superhrubá mzda byla utkvělá myšlenka Vlastimila Tlustého, ale zdatně v jejím udržování při životě pomáhal i jeho nástupce v křesle ministra financí. A pokud lze věřit informaci v článku Koalice se zasekla na dani pro bohaté, TOP09 a tedy jistě i Miroslav Kalousek je i dnes proti tomu oddělit pojištění a příjem a vrátit se k (hrubé) mzdě jako základu daně z příjmu. Nechápu, proč na tom nesmyslu trvají, když je zcela zřejmé, že tím jen komplikují náš daňový systém. Bylo by ve stylu jeho rozhovoru s členy Pirátské strany před Poslaneckou sněmovnou těsně před volbami, kdyby Miroslav Kalousek vystoupil a veřejně prohlásil: dámy a pánové, ta superhrubá mzda je ale kokotina, že, zapomeňme na ní. Jsem zvědav, zda se tohoto přiznání od Miroslava Kalouska dočkáme.

Jiří Chýla

Jiří Chýla

Jiří Chýla

Nejen o vědě, ale také o roli vzdělanosti v dnešní společnosti, o věcech veřejných, které se nás týkají a které by nás měly zajímat.

Zabývám se teorií elementárních částic orientovanou na úzkou spolupráci s experimenty. Od počátku 90. let přednáším na Matematicko-fyzikální fakultě UK a společně s kolegy z této fakulty a Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské vedu Centrum částicové fyziky, jehož pracovní týmy se podílejí na řadě důležitých experimentů v hlavních světových laboratořích fyziky částic. Do zvolení členem Akademické rady AV ČR v březnu tohoto roku jsem byl předsedou Rady Fyzikálního ústavu AV ČR. Jsem členem vědecké rady Nadačního fondu NEURON na podporu vědy.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora